Chuťovky právě v květu II
Na obrázku jsou dva semenáče v testování a já bych se chtěl s vámi podělit o svůj naivní názor na to, jak by měl vypadat nový šlechtěnec mečíku. Široce do plochy otevřené květy v pravidelném dvouřadu musí zaplnit prostor tak, že není vidět za květy nic zeleného, aby pohled diváka nic nerušilo a byl plně zaujat jen krásou květu a plností nákvětu. A to neodpouštím ani miniaturám, kterou je okatá gladiola vpravo. Ideální počet otevřených květů je 7 - 9. Rarity s více jak 12 otevřenými květy jsou prakticky k ničemu, jak rychle nakvetou, tak rychle odkvetou a za 4 dny je můžete z vázy vyhodit. Jediný smyslplný důvod k pěstování mečíků je řez květů a k tomu se tyto zázraky nehodí. Zvlnění tak akorát, ani moc ani málo, jen aby zvýraznilo estetický dojem při pohledu na rozkvetlý klas. Silně zvlněné voskovky nemají dobrou stavbu, rozhazují květy, je přes ně vidět stonek, jsou chudé na barvu, těžké květy většinou znamenají ohyb a lámání stonku nebo nící květy, které vypadávají z kalichu, hlízy rychle stárnou, ztrácejí vitalitu a to jsem už uvedl dost důvodů na vysvětlení proč jim tolik nefandím. Žlutý semenáč s čárkovaným okem (R 1263) měl letos tyto parametry: 135/70 - 23/10/5 - 11 a vypadá to, že bude na podzim pojmenován, určitě si to zaslouží. Druhý semenáč (R 1274) s parametry 145/60 - 20/9/5 - 9 zatím zůstává v testování a pojmenování si musí v budoucnu vysloužit.
A toto jsou dvě vrcholná šlechtitelská dílka v kategorii modrých gladiol, samozřejmě hodnoceno po stránce estetických kvalit, ne po stránce vhodnosti pro velkovýrobní pěstování. Vlevo je Abraxas II, který rázným způsobem překonává všechny hranice představ o nemožnosti vnesení vosku a zvlnění do tmavě modré barvy. Navíc se vyznačuje mohutným výstavním klasem, který je u této barvy skutečným unikátem. A doplňuje ho starý a pořád špičkový Rýznarův Modrý program. Úplně se vytratil z výstav a i mně letos vykvetl týden před Rapotínem i přesto, že jsem ho sázel hodně pozdě. Navíc vynikal pevným uchycením květů a dobrou stavbou, což u něho nebývá tak časté.
Letos jsem se opět rozhodl s vámi podělit o ty nejemotivnější zážitky, které mne během sezony kvetení mečíků potkaly. A samozřejmě, to bych ani nebyl já, nebudu jen chválit, ale dojde i na slova velmi kritická.
Částečně pod vlivem neobjektivní propagandy a vychvalování ruských odrůd v čele s největším propagandistou tohoto směru panem Mimránkem, jsem se rozhodl ještě jednou vyzkoušet a otestovat odrůdy původem na východ od nás. S jedním šlechtitelem z Rigy jsem si vyměnil materiál a předem jsem mu kladl na srdce, aby mi poslal výběr toho nejlepšího, co se pěstuje v Pobaltí a Rusku. A tak jsem letos vysázel 26 odrůd z Ruska, Ukrajiny, Lotyšska a Litvy od šlechtitelů: Baranov, Dybov, Kolganov, Lobaznov, Logutinskij, Samoilenko, Vinogradskij, Baze, Dipans, Zakis, Simonaitiene a Markevičius. Vzhledem k minulým špatným zkušenostem s ruskými odrůdami jsem neočekával žádné zázraky, ale skutečnost dalece překonala i ta nejhorší očekávání. Určité varování už přišlo po rozbalení zásilky, některé hlízy byly posáty třásněnkou, hodně drobných hlízek velikosti hrášku, takové vůbec nesklízím a hned na poli je vyhazuji do odpadu, protože z nich kvalitní hlíza nikdy nedoroste, špatná posklizňová úprava, hlízy měly přisušené zbytky kořenů a starých hlíz. Vegetace ukázala úplnou katastrofu, 50% hlíz (rostlin) jsem zlikvidoval už před květem, vše pro silnou virozu - viz obrázek. Bohužel, jsem nenapravitelný důvěřivec a narazil jsem na kšeftaře, kterému negativní výběr vůbec nic neříká, odebírá brut od virozních rostlin, virozu množí a šíří dál mezi pěstitele, a to dokonce po celém světě. Považuji za svou povinnost varovat před ním všechny české šlechtitele a pěstitele, koho zajímá jeho jméno, rád mu ho mejlem sdělím.
A další velké vyřazování z toho, co zbylo, přišlo během květu. Viroza, křivení stonku, vyblitá barva, špatná, řídká stavba, chudá na květ z toho si někteří šlechtitelé na východě hlavu nedělají. Já bych takovému semenáči nedal ani číslo, oni daleko horším dávají jméno a introdukují je. Například šíleným křivicím jako je Indene, Meteoritnyj dožd nebo Cherry Necklaces. Dva typické příklady jsou na obrázku. Silně flekatý mečík vlevo je Ulybka drakona a stejně flekaté, napadené virem CMV byly Gostja iz buduščego, Atklasme, Grafinia nebo Žvilgsnis. Na obrázku vpravo je Neonas od Markevičiuse jako vzorový příklad toho, jak barva mečíku vypadat nemá. Mdlá, vybledlá barva, která zoufale volá po přísunu pigmentu. Jednu věc však nechápu vůbec, že se ještě dnes najde dost našich pěstitelů, členů Gladirisu, kteří takové cv. množí a nabízí k prodeji ve svých seznamech. Říkám tomu Keckův fenomén. Když jsem začínal pěstovat mečíky byl pan Keck největší sběratel odrůd v Česku, už tehdy dávno měl přes 500 odrůd. Samozřejmě mu vůbec nezáleželo na jejich kvalitě, či na zdravotním stavu, šlo jen o co největší počet, o kvantitu. Za tragédii považuji to, že dodnes má v Gladirisu dost následovníků se samotným předsedou v čele. Marně si lámu hlavu k čemu takové cv. jako Indene nebo Meteor. dožď, které mají stonek křivý jak paragraf mohou být - jen k tomu, aby zaujímaly místo v seznamu. Pro toto sběratelství, honbu za odrůdami bez jakékoli selekce na kvalitu nikdy nebudu mít pochopení. A na úplně neadekvátní propagaci ruských odrůd jsem narazil v letošním dubnovém Zahrádkáři. Řídké klasy, jež jsou chudé na květ, navíc bledé, fádní barvy bez jiskry, bez zářivosti, špinavé nebo rozpité, vše úplně obyčejné dekoračky se špatnou, rozházenou stavbou. A tento nevkus je tam představován jako by to byly největší hvězdy světového sortimentu. V anketě pěstitelů se v první padesátce objevily jen dvě ruské odrůdy a ta první až na 30. místě, aspoň to by mohl autor respektovat. Takových podmíráků jako je Mig u dači mi ročně v semenáčích vykvetou desítky, jdou ihned na kompost, dát jim číslo natož pojmenovat by mne ani nenapadlo. Zahrádkář je časopis pro všechny, proto by měl informovat co nejobjektivněji. Určitě ne tendenčně. Kdyby autor do obrazové přílohy dal to nejlepší a nejoblíbenější, co se u nás pěstuje, neřekl bych ani popel a nevadily by mi ani úlety v pěstitelských radách, proti kterým mám mnohé výhrady, ba ani nízká kvalita fotografií. Místo toho, aby se zahrádkáři mohli orientovat v těch nejlepších a nejspolehlivějších odrůdách, které se u nás pěstují, budou se shánět po podřadném ruském sortimentu. Jeden čínský filozof už kdysi dávno řekl: Pravdivá slova nebývají příjemná, příjemná slova nebývají pravdivá. Neumím lidem příjemně lhát.
Můžete anketu pěstitelů jakkoli zpochybňovat, její výsledky jsou neomylné a zcela jasně ukazují na nevyvratitelný fakt, jaká je kvalita českého novošlechtění mečíků. Na prvních místech jednoznačně dominují cv. tří šlechtitelů, Šarana, Václavíka a mé maličkosti, troufám si říci, že toto je současná světová špička. Kompletní sumarizace všech cv., které se v anketě objevily hovoří zcela jednoznačně: 1. Rýpar 21 cv., 2. Šaran 20, 3. Václavík 14 a teprve na 4. místě se umístil nejlepší americký šlechtitel Hartline s 11 cv. Nejlépe umístěný ruský šlechtitel Krašeninnikov se s 2 cv. skromně krčí někde ke konci startovního pole. V tom případě opravdu nechápu proč ta honba za odrůdami původem ze států bývalého SSSR, které jsou kvalitativně x let zpět. Přiznám se, že když otevřu Zpravodaj a hned na začátku je celostránková fotografie pana Murina ve slavnostní vojenské uniformě, prsa propíchaná komunistickými řády a medailemi, tak se mi v kapse otvírá nůž. Takové velkolepé pocty si v Mimránkově časopisu nevysloužil žádný náš šlechtitel. Z mého pohledu je to obyčejný znásilňovač přírody, kterému je úplně jedno jak to provede, zdali fyzikálně, chemicky nebo radiačně, hlavně když nadělá co nejvíc mutantů. Podle pana předsedy jsou největší světoví šlechtitelé Krašeninnikov, Murin, Ehl a on a přes to prostě vlak nejede, pro ostatní zde není prostor. Neustále mne dokáže fascinovat to, jak někteří autoři staré totalitní školy, kteří dodnes se zbožnou úctou pohlížejí k Moskvě a ideologii mají pevně zakořeněnou v krvi, nejsou schopni objektivního úsudku a hodnocení i v tak neideologickém oboru, jakým šlechtění mečíků nesporně je. Nazvat svůj cv. jménem Maršal Malinovskij by mne ani ve snu nenapadlo, považuji to za příliš okázalé upozorňování na vlastní smýšlení a politickou orientaci.
Enšpígl je kultivar velice citlivý na virozu, proto je u něho nutný pozitivní výběr, brát brut na množení jen z úplně zdravých rostlin. V raných stádiích viroza jen nenápadně zkracuje klasy a výšku rostliny, u starší hlízy už bývají následky tak drastické jak vidíte na obrázku. Silná nekroza listů, ty žlutohnědé pruhy jsou neklamnou známkou odumírání pletiv, rostlina nízká, klas zdeformovaný, křivý, zaražený mezi listy. Za ní je zdravá rostlina s normálně vyvinutým klasem. Nevím už jak více upozornit na tuto velmi přehlíženou záležitost. Přesto se stále najdou členové Gladirisu, kteří virozní klasy dokonce vystavují a množit takový materiál a šířit dál mezi pěstiteli, tak to považuji přímo za trestný čin.
Marsianka byla jedna z mála ruských odrůd, kterou jsem chvíli pěstoval a také jsem s ní provedl několik křížení. Dala mi jeden lepší semenáč, který jsem pojmenoval Cukrle a jak vidíte na obrázku díky obdobné barevné kombinaci Marsianku v sobě určitě nazapře. Letos vykvetl mezi prvními s těmito parametry: 135/75 - 22/8/6 - 14. Dříve jsem ke šlechtění zkoušel i další ruské odrůdy (Šokoladnica, Jantarnaja Baltika a Ulybka Gagarina), ale vše bez viditelného úspěchu.
Letošní výstava v Rapotíně byla jubilejní, pětapadesátá a tomu odpovídalo i originální, symbolické rozmístění výstavních stolů. Čili žádný pronajatý hospodský sál a v něm dvě řady stolů, na nichž jsou mečíky vystavené v zákrytech jako vojáci na přehlídce, což je dodnes běžné na slovenských a polských výstavách, které absolutně postrádají celkovou aranžérskou koncepci. V čele sálu je vidět kolekce lilií od Pavla Nejedla z Lukon bulbs. Při pohledu na tato těžkotonážní květinová monstra se mi na mysl vtírají otázky kam až tato šlechtitelská honba za velikostí povede, k jakému praktickému účelu tyto monumenty budou sloužit, je to dílo přírody nebo člověka? Květina dokáže zahřát u srdce, mělo by z ní vyzařovat teplo, z těchto lilií na mne sálal chlad. Mají až nepřirozený (nebo nadpřirozený?) vzhled a vypadají jako by byly umělé. Tento dojem ještě podtrhuje nedostatečná barevnost, vesměs chladné, nevýrazné a mdlé barvy, marně jsem u nich hledal jiskru a zářivost. Jsou to skutečné ledové královny, srdce z ledu, krve se nedořežete. Jako okázalé výstavní exponáty, to ano, velmi vhodná květina na výzdobu katafalku, ale do vázy na sváteční stůl nebo zkrášlení interiéru bych si ji nikdy nedal.
Pokud jde o kvalitu klasů gladiol, tak všechny vystavovatele, včetně mé maličkosti, doslova nechutně převálcoval Petr Šmída; pokud jde o kvalitu klasů začíná se pohybovat, z pohledu ostatních pěstitelů, v oblasti snů a zbožných přání. Přiznám se, že jsem se v roli komparzu necítil zrovna nejlépe, ale na druhé straně si říkám: "Dědku, jsi na odchodu a tak buď vděčný za to, že se objevil mladý tahoun, který dělá báječnou reklamu tvým kultivarům." Vždyť 6 cen, přesně 50% z celkově udělených, získaly moje kultivary Barunka, Bellevue, Ledopád a Paní Milena. Abych řekl pravdu, tak mně expozice pana Šarana vůbec nic neříkají už delší dobu, jsou nudné, nezáživné, prakticky jen bílá, růžová a červená, každý rok stejné, mění se jen čísla. Zato expozice Petra Šmídy, to je úplně jiné kafe, hýří všemi barvami a kombinacemi, které nám mečíky dávají, každý klas je jiný, sortiment skutečně světový a hlavně všechny mají soutěžní parametry. Taková pestrost musí zaujmout každého laického diváka i odborníka. A kdo mi nevěří, ať se podívá na webu P. Šmídy na fotografie z letošního Rapotína a Žirovnice, to je krása, nad kterou přechází zrak. Kdyby výstavu hodnotil Petr Mimránek v časopise, napsal by, že všichni vystavovatelé dovezli nádherné klasy, pečlivě je upravili do váz a ještě 6. den při likvidaci byly klasy svěží (viz loňská Flora). Jenže já lhát neumím a vždy nazývám věci pravými jmény. Jako protiklad byly na výstavních stolech k vidění stejně flekaté klasy jako na fotce Ulybky drakona nebo úplně zkomolené názvy kultivarů gladiol a o nějaké pěčlivé úpravě se v mnoha případech nedá hovořit vůbec. I toto je způsob prezentace současného Gladirisu, jenže o tom se vždy bude mlčet.
.JPG)
Možná se někomu bude zdát, že se chlubím jen svými odrůdami, ale proč se nepochválit, když je čím. Nikdo jiný to za mne neudělá. Na obrázku držím pod krkem svou drahou polovičku. Tento klas Paní Mileny vypěstoval Petr, to není moje zásluha. Ty obrovské květy víc jak 15 cm v průměru na pevném a rovném stonku (už to je rarita) vykvétají na počátku sezony zároveň s Ledopádem, vitalita a akcelerace růstu je u této odrůdy úchvatná. Letos jsem ji sadil o 3 týdny později a stejně mi už do termínu Rapotína z velkých hlíz odkvetla. Květy jsou silně voskové, těžké, přesto jsou pevně uchyceny v kalichu a stonek nikdy neohne, nezkřiví. Bohatý nákvět vzbuzuje dojem, že držíte v ruce celou kytici. Díváte se na suverénního vítěze kategotie pětistovek a co si budem nalhávat, je to jeden z vrcholů mé šlechtitelské práce.
A toto je pohled na moji expozici na letošní Floře Olomouc, kterou jsem opět navštívil v sobotu abych mohl expozici upravit. A letos to bylo opravdu nutné, protože dva dny předtím byly tropy, teploty i v noci se držely nad 20 stupni, mečíky se v uzavřeném pavilonu musely cítit jako v sauně. Byly hodně odkvetlé, skoro u každé vázy bylo nutné obrat odkvetlé květy a zkrátit stonky, a to i přesto, že některé jsem dovezl ještě nevykvetlé, jen v barvě. Pouze dva kultivary si v těchto podmínkách přímo lebedily a byly svěží, bez známek vadnutí, jakoby venku bylo sotva 20 stupňů - Barborka a Procyon Exotic. Vlevo vpředu je kytice Rajathosu a vedle ní výstavní klas Bílé paní, která v sobě nezapře původ z Of Singular Beauty.
Poslední výstava, které jsem se letos zúčastnil byla v Ratiboři. Konala se v termínu Flory a tak jsem v pátek nařezal vše, co mi ještě vykvetlo. Nakonec z toho byla celkem slušná expozice. Úplně vlevo je krásně nakvetlá Luciola a nahoře vpravo vyčnívají 26 pukové klasy Barborky. A uprostřed září tmavě oranžová barva semenáče R 1180. Co však považuji za nejdůležitější je to, že tu názorně vidíte tu pestrost a bohaté spektrum barev, které nám mečíky nabízejí a to i přes to, že byly nařezány v jeden den, z toho, co mi právě kvetlo. Takovou pestrost barevných kombinací nám není schopna nabídnout žádná jiná květina, proto soustředění se jen na nejdostupnější barvy (bílou, růžovou a levandulovou) a jejich dominanci v expozici považuji za degradaci této nádherné květiny.
Kytice Procyonu byla horkem prakticky nedotčena a na Floře si přímo lebedila, jak je vidno z obrázku. Tento kultivar u mne letos přímo zářil a určitě půjde do toptenu. Z každé hlízy byl perfektní výstavní klas a stonek skoro vůbec nekřivil. Vyniká dlouhým nákvětem a skvělou stavbou s dokonalým dvouřadem, zdravím a vitalitou přímo kypí. A ani ta barva není k zahození, začíná se mi dokonce více líbit než lépe hodnocený cv. Jiří Václavík.
Vlevo je Showbound, který je tak zdravý a vitální, jakoby to ani nebyl původem Američan a letos mi opět dával jen samé výstavní klasy, bohužel, až po termínu poslední výstavy. Neměl jsem možnost se s ním někde pochlubit, tak aspoň jedna fotečka a doporučení všem pěstitelům a vystavovatelům. Jeho parametry byly: 150/68 - 21/10/6 - 14. Zároveň kvetl Hefaistos, což je dnes už moje klasika s krásnou zářivě červenou barvou a výstavními parametry klasu.
Samba a Olympia patří mezi to nejlepší, co vyšlo z dílny Jiřího Václavíka a letos opět nezklamaly a patřily mezi to nejkrásnější, co mi na záhonech mečíků kvetlo. Za tu dlouhou dobu, co je pěstuji (hlavně Sambu) už mýma rukama prošly stovky geniálních novinek uváděných s velkým humbukem a květnatými popisy plnými superlativů. Novinky vydržely 2,3 roky a šly do popelnice, skončily v pohřebišti, kdežto Samba je věčná. Nenáročná a absolutně spolehlivá pořád patří spolu s Olympií mezi špičku dekoračních gladiol.
Na konci první dekády září mi vykvétají pozdní odrůdy (Vanilka, Domina, Ivory Queen), letos o 14 dní později než jiné roky. Sázel jsem je včas, koncem dubna, ale půda byla velmi studená, což zapříčinilo jejich zpožděný vývin. A také, přesně 8.9., mi vykvetly dva Orange cv. na obrázku. Ten vpravo je typický příklad toho jak barva mečíku vypadat nemá, úplně vyblitá, vybledlá, zoufale volající po dodávce pigmentu. Stále se opakuji, ale zaplavování sortimentu takovými bledulkami se stává poslední dobou přímo morem v podání některých šlechtitelů, protože jim při křížení vypadávájí ve stovkách. Marné je volání po čistotě a zářivosti barvy. Je to Lelekův Orange Expert, který s oranžovou nemá vůbec nic společného. Je to barva kůže ušpiněná bledou levandulí. Při sklizni půjde do směsi, skončí v pohřebišti po jednoročním pěstování, tak kvalitní je to z mého pohledu novinka. Vlevo je o třídu lépe vybarvený Šaranův Orange Hero, který barevně světle oranžové skutečně odpovídá. Toho si ponechám k dalšímu sledování. Když jsem je připravoval k focení, moje žena šla kolem a vůbec je nezaregistrovala a tak jsem ji požádal o názor. Její hodnocení opravdu sedělo: "Nic moc, jen zvlnění a vosk." A to skutečně nestačí, co květinu prodává jsou daleko důležitější atributy, v prvé řadě barva.
A toto je jeden z mým miláčků, když ji dáte do vázy je to kytice plná květů. Tak to má být, na rozdíl od těch moderních díravých extrazvlněnek, řídkých a chudých na květ i barvu, navíc rychle odkvétajících. Patricia Ann většinou nakvétá jen po dvou, ale pátý den má otevřených deset a spodní neodkvékají, stále drží tvar. Radost pohledět na takovou kytici.
Na závěr už mi zbývá poslední úkol, sestavit žebříček letošních 10 nejlepších. Můžete opět kritizovat, že tam jsou jen moje věci, ale, bohužel, nic nového a lepšího jsem letos neobjevil. A to jsem testoval hodně našich, amerických a hlavně východních novinek.
1. Paní Milena. 2. Barunka. 3. Barborka. 4. Minicar. 5. Showbound. 6. Abraxas II. 7. Dandy. 8. Enšpígl. 9. Procyon Exotic. 10. Patricia Ann.